Víkend 20.-22.01.2012 byl pro nás jedním z nejzajímavějších, které jsme prožili. Dostali jsme pozvánku na malé halové závody, které pořádal maďarský tým Tornádo Szeged. Díky dlouholetému přátelství s hlavní trenérkou Erikou jsme se dohodly, že absolvovat tak dlouhou cestu až k srbským hranicím na jeden den závodů by nemělo velký význam, ale že bude lepší si dohromady ještě trochu potrénovat.
Pátek – cesta a trénink
A tak jsme vyrazili v pátek hned brzy ráno, abychom v Rözske nedaleko Szegedu (a na hraniccíh se Srbskem) stihli trénink v 15:30. Jelo nás 6. Pět dětí, které byly vybrány, že náročný pobyt v rodinách zvládnou, a já jako řidička a trenérka. Škoda, že některé oslovené děti účast odmítly, dvě místa ještě byla k dispozici. Přišly tak o nezapomenutelné zážitky i nová přátelství, ale především o víkend náročný na schopnost být samostatný a odolný.
Po 8 hodinách jízdy jsme šli rovnou na trénink. Dětí bylo asi 30 dohromady, všechny jezdily naráz a kupodivu se nikomu nic nestalo. Vyzkoušeli jsme si trochu jiný způsob vedení tréninku, děti se připravovaly na sobotní netypické druhy jednotlivých závodů, ale všechno všichni zvládli bez problémů i přes únavu z cesty. K tomu se pomalu začaly přidružovat i obavy z toho, co nás čeká – po tréninku si děti měly rozebrat jednotlivé maďarské rodiny.
Že to není vůbec lehká situace, jsem dobře věděla i já, která ale měla jistotu, že se s trenérkou Erikou domluví anglicky nebo německy. Tuhle jistotu děti vůbec neměly – a zkoušejte se domluvit se s Maďary. Přeci jen je to pro nás jazyk totálně nesrozumitelný. Madla sice naší posádku naučila větu Kde je….? aneb Hol van…? a počítat do tří (a hned to s Terkou vyzkoušeli v cukrárně na náměstí v Rözske), ale to bylo tak všechno. Naštěstí se ukázalo, že v rodinách vždycky někdo uměl aspoň základy angličtiny nebo němčiny, a tak bylo hned trochu veseleji. Když děti odjížděly, bylo i mně trochu divně – každý šel sám do jedné rodiny (kromě Tomáš Bohumského, kterého jsme dali na starost jeho sestře Tereze). Madle se při odjezdu leskly oči, Filip byl celý bílý, jen Tomáš byl vysmátý a Tadeáš se tvářil odhodlaně.
Ale už v sobotu ráno, když jsme se zase sešli v tělocvičně na závody, bylo jasné, že všichni všechno zvládli. Smíchu a vyprávění zážitků bylo plno. Někdo hrál pexeso a člověče nezlob se (i s poněkud jinými pravidly), další hráli na schovku (tak trochu jsem si říkala, jak ten dům pak vypadal), další poznávali maďarské počítačové hry. A Tomáš se probořil do zahradního jezírka. Smíchu bylo plno a všichni byli natěšení na závodění. Byla jsem na děti patřičně pyšná – vím, co to je být cizí rodině, kde moc nerozumím.
Tornádo team je nejsilnějším a největším maďarským oddílem. V současnosti má i s přípravkou kolem 70 členů, z jeho řad pocházejí reprezentanti Maďarska v juniorských kategoriích, letos dostal oddíl i důvěru evropské federace k pořádání závodu seriálu Evropského poháru vkategorii A. Silnou mají i nastupující generaci těch nejmladších, zejména dívek – nestačila jsem se divit, co už v 7,8 nebo 9 letech tyhle děti zvládají na bruslích. Perfektní skluz, nízká pozice, orientace v balíku – no třeba je uvidíme na našich závodech.
Sobota – závody, jaké jsme ještě nezažili
Závody byly nevelké množstvím závodníků – dohromady s malými dětmi na fitnes bruslích tu bylo asi 60 závodníků. Ale formáty jednotlivých tratí byly hodně zajímavé – od slalomu přes vyřazovací závod, stíhačku jednotlivců i družstev, až po závod zvaný Mad-dash – letmé kolo.
Naše děti překvapily. Překvapily Maďary, překvapily mě a překvapily i samy sebe. Jezdily výborně, na měřené kolo přeskočily i kategorie starší. Kadetky z Tornáda, které byly v loňském roce na mistrovství Evropy, kde získaly ve štafetách 3. místo (byť v závodě, kde startovalo jen 6 týmů), zůstaly na 1 kolo za třemi našimi závodníky – Filipem, Madlou a Terezou. Tomáš Bohumský jezdil se starší kategorií a podařil se mu husarský kousek, když vyřazovací závod na 10 kol vyhrál stylem start-cíl. Nikoho prostě před sebe nepustil.
Filip zase ukázal svou přednost v krátkých sprintech – ve stíhačce nenašel přemožitele a v závodě Mad-dash byl jen těsně za juniory A (měřené letmé kolo). Výborně si vedl i Tadeáš, který byl na takových závodech asi poprvé. Jezdil bez respektu a velmi dobře technicky, byť v kategorii měl samé starší ostřílené borce včetně nejlepšího maďarského juniora Bence Dékányho. Tadeáši – jen tak dál.
Tereza s Madlou jezdily výborně. Soustředěně, bez stresu, koncentrovaně – už dlouho jsem je neviděla závodit v takové pohodě. Určitě tomu napomohlo i vědomí, jak dobře zvládly pobyt v cizích rodinách. Sebevědomí na nich bylo vidět.
Možná se teď může zdát, po výčtu našich závodních úspěchů (Tereza celkově 1. za ní Madla a pak teprve maďarské závodnice, Filip druhý, Tomáš v kategorii s o 3 roky staršími kluky celkově 4., tadeáš s „dospělými“ také 4.), že třeba Maďaři nejsou tak dobří. Ale opak byl vždy pravdou. Právě proto jsme do Szegedu jeli, abychom se od výborného týmu něco přiučili. A nakonec se ukázalo, že si máme vzájemně mnoho co předat všichni. Pro jméno našeho oddílu naše děti tentokrát udělaly hrozně moc. Rodiny, ve kterých děti bydlely, si je nemohly vynachválit, trenérka Erika se ptala, čím to je, že jsme udělali tak velký výkonnostní skok.
Pravda – jsme teprve v části zimní přípravy, v létě může být všechno jinak. Ale doufám, že na tenhle pocit, že všechno jde, když člověk něco musí překonat a není z toho ve stresu, si naši závodníci a závodnice budou pamatovat dlouho. K úspěchům je totiž potřeba právě takovéhle sebevědomí, které vychází z pocitu, že člověk něco náročné úspěšně zvládnul.
Neděle – loučení a KPČ
V neděli jsme pak dali ještě jeden trénink – tedy spíš hry na bruslích. Kromě fotbalu, který byl opravdovým zápasem i spostu štafetových závodů. každému už bylo úplně jedno, jestli je někdo Čech nebo Maďar, trenérka Erika i já jsme na děti mluvily anglicky a nebyl problém. Když někdo něco nevěděl, druhý mu to vysvětlil. Jak, když si nerozumněli? Sama nevím, ale všichni všechno nakonec pochopili.
Pak přišlo loučení – a přestože jsme tu strávili jen dvě noci, zdálo se, že se známe už strašně dlouho. „Maminka“ od Filipa měla slzy v očích, když se s ním loučila, i ma´darští kamarádi najednou byli trochu smutní. Ale když jsme je pozvali k nám, ať přijedou, že něco podobného určitě uspořádáme i u nás v Praze, hned byli o něco veselejší.
Na zpáteční cestě po jarním Maďarsku (bylo úplně jasno, 10°) jsme si udělali – se mnou to už jinak nejde – i malou KPČ (ti, co s námi jezdí, vědí, o čem je řeč). Jednak jsme potřebovali vybít Tomášovu přebytečnou energii, jednak se mi zdálo, že je škoda tak nádherný den celý prosedět v autě. Takže jsme zajeli do Budapešti, kde jsme prolezli hrad i Rybářské bašty, koukli se na Turula, vyfotili se s hradní stráží a pozorovali stařičkou lanovku vozící turisty od Dunaje k hradu.
Shrnuto – výborný víkend plný smíchu a nových zážitků, hodně nových informací, porovnání se s výbornými závodníky Maďarska, posílení sebevědomí ze zvládnuté „inetgrace“ do cizího prostředí a hlavně nová přátelství.
Doufám, že tým ze Szegedu naše pozvání přijme a že mu budeme moci oplatit jejich velikánskou pohostinnost.
Více fotek najdete zatím na FB zde.