V dopoledních hodinách poslední prázdninové soboty jsme se postupně scházeli v pěkném sportovním areálu, který už většinou dobře známe z předchozích ročníků.
Závody jsou současně laskavým připomenutím, že je nejvyšší čas začít po dlouhém, prázdninovém volnu pravidelně trénovat.
Tentokrát jsme byli bez trénérů, Lídy a Denise.
Počasí nám přálo a tak po slavnostním zahájení nastal čas, naladit se na správnou závodní vlnu.
Závody začaly rozjížďkami na krátkých tratích a bylo pro nás překvapením, že z každé rozjížďky postupují první 2 závodníci, bez ohledu na čas. Na velké přemýšlení ale nebyl čas. Závodníci v modročervenobílých dresech byli připraveni začít bojovat o postupová místa. Milým zjištěním bylo, že ta dlouhá, prázdninová pauza se na výkonech naši závodníků neprojevila a naši borci se prokousávali na přední, postupující pozice.
V odpoledních hodinách přišla na řadu bodovačka. Bodovací závod je určen pro závodníky od kategorie žáci A.
Během sobotního odpoledne se jely ještě rozjížďky štafet. Honza S. se snažil domluvit „postaršení“ některých závodníků, ale to se nepodařilo. Některé štafety jely jen ve dvou, což se projevilo na celkovém umístění.
Škoda, že štafeta ve složení Prokop S., Kuba H. a Tomáš B. byla diskvalifikovaná. Kluci si totiž skoro dojeli pro 1. místo.
Ve večerních hodinách, vlastně už tradičně, Tomáš K. „roztopil“ plynový vařič a s obratností mistra kuchaře opékal, smažil dobroty pro každého, kdo měl chuť….
V neděli jsme se probudili do slunečného, ale chladného rána.
Dopolední, silniční závod ve městě je určen závodníkům od kategorie B 10 a starší. Trať je náročná a ve velkém balíku hrozí nepříjemnými pády. Po startu na rovince přichází prudký sjezd se zatáčkou, po sjezdu následuje klidná rovinka, ale moc času na odpočinek není, protože na závodníka brzy čeká výjezd do kopce. Do cíle se dojíždí zase po rovince. Stačí si představit obdélník. Start a cíl jsou ve stejném místě.
Pro Janičku B. a Kačku K. byl tento závod premiérou!
Kluci – Prokop S., Kuba H. a Tomáš B. výborně spolupracovali a obsadili 1., 2. a 3. místo!
Kuba H. absolvoval tento závod poprvé a trať neměl „nakoukanou“ z předchozích let.
Terka B. ve 2. kole ustála ostrou strkanici. Andrejka pronásledovala Jessicu, ale kousíček na 1. místo přece jen scházel. Verča K. se statečně držela v balíku. Madla celý závod jezdila na předních pozicích. Kačka M. si dojela pro 2. místo. Na Filipovi P. bylo vidět, že bojoval a snažil se o co nejlepší umístění. Jula S. obsadila 7. příčku a nechala za sebou dalších 11 závodnic.
Silniční závod se povedl nejen po sportovní stránce, ale i celkovou atmosférou. Je to paráda, když si klubáci navzájem fandí a pomáhají.
Po obědě se závod překulil do dalšího levlu. A tady mám výpadek paměti. Horko těžko skládám střípky a doluji z paměti. Tak jen ve stručnosti. Odpoledne se jely finálové jízdy krátkých tratí, finále štafet…..
Pak už zbývalo počkat na vyhlášení šestice nejlepších závodníků v každé kategorii.
Myslím, že závody byly pro náš oddíl úspěšné. Všechny děti bojovaly, některé si přivezly medaile a diplomy.
Velký dík si zaslouží Honza S. za tlumočení a vysvětlování nových pravidel, Přibíkům za startovní čísla. Tomáš Kain se postaral za dokonalý catering.
Poděkování patří vlastně všem, protože jsme všichni dobře fungovali, což se projevilo v případě ubytování. Odpadla totiž možnost přespání v tělocvičně a přesto nikdo nezůstal pod širákem. Kdo mohl, tak poskytl azyl ve svém stanu.
A tady jsou ještě postřehy, dojmy a zážitky od našich závodníků. Příspěvky jsou v celém znění, bez úprav.
Julka S. napsala:
Překvapení nás s Terezou čekalo u štafet. Nejely jsme spolu, ale podle vylosovaných čísel jsme byly přidělené do týmů.
Největší úspěch našich týmů byl asi v tom, že jsme se vůbec domluvily. Měla jsem vyloženě štěstí, že “moje” juniorka A aspoň mluvila trošičku anglicky, kdežto Tereza se musela spolehnout jenom na němčinu. Na to, že jsme spolu nikdy štafetu
nejely a ani jednou si nezkusily předávku, byl to docela vtipný závod.
Prokopa překvapilo, že po měsíci nicnedělání vyhrál.
Kuba H. také poslal příspěvek:
Ze všech závodů se mi nejvíc se mi líbil 1 kilometr,protože jsme s Tomášem a Prokopem krásně spolupracovali. Naopak nejhorší byla štafeta,protože nás diskvalifikovali kvůli vlastní chybě.Celková atmosféra nadchla i mojí sestru a maminku, hlavně to, že jsme neměli vlastní stan a všichni jsme se ve stanech vyspali.
Pískatí:
Ája s Filipem pokřtili svůj nový stan
a poprvé s oddílem stanovali na závodech !
(Aby jim nebylo smutno , poskytli přístřeší i Tomášovi s Prokopem a Kubou.)
Ája měla radost z finále na 100m , kde byla i se Zuzankou, Nikolkou i Johankou
viz:
http://www.youtube.com/watch?v=K9JprN9Ble4&feature=youtu.be
Filip nezávodil v popředí , ale stehy v zašité noze neroztrhal a bavilo ho to.
Kačka M.:
Nejvíce se mi líbil závod ve městě na 3 km, kde jsem byla na 2. místě. Také se mi líbila štafeta s Verčou, ale byla škoda, že jsme nejely i s Madlou, jak jsme si to původně myslely.
Verča K. a Tereza B.:
Bez trenérů jsou to samé průšvihy a ostudy
- 1. Hra na popeláře
Při naší cestě do Großenhainu jsme (Verča, Katarína a Kačka) musely odtáhnout popelnice, které nám bránily ve vjezdu do areálu dráhy. Přičemž se stala menší chyba, když Kačka, mimochodem měla na sobě oddílovou bundu, jednu popelnici na sebe převrhla. Se špinavou bundičkou od kečupu vše statečně uklidila do posledního drobku. Hned po příjezdu do Großenhainu jsme silně konkurovaly tamním popelářům. - 2. Začalo to tancem, skončily jsme (Veronika-Míra a Tereza-Lívie) u oltáře
Další ostuda, i když ne tak velká, protože byla tma a nebylo tolik vidět, se odehrála uprostřed dráhy, kde jsme nacvičovaly tango. Kapka piva udělala své, a tak jsme začaly chodit kolem dráhy ruku v ruce, ale nedošli jsme daleko (už Míra a Lívie), protože umělá tráva na jednom z kanálů rozhoupala stydlivého Míru k odvážnému kroku v jejich krátkém vztahu (pro informaci trval asi 5 minut, ale láska na první pohled se nezapře) a znenadání se u nás objevili zvědavci a chtěli vědět co se děje (vůbec jsme nekřičeli na celý Großenhain). Kvůli nedostatku svědků jsme je také zapojili do svatebního obřadu. Jelikož byla svatba docela narychlo, Lívie použila svůj oddílový dres (napůl sundaný) jako svatební šaty a Míra měl místo sáčka oddílovou bundičku. Oddávala nás Otýlie Honzoslavová Skálová (Madla). Pokud všichni neumřeli, žijí šťastně dodnes. - 3. Nevěřte cizím kohoutkům
Dle vlastních zkušeností vám vřele doporučujeme se vyvarovat jakémukoli kohoutku o kterém neznáte jeho minulost. Může být totiž zakletý… Ve večerních hodinách jsme se vydaly (Verča a Tereza) hledat sprchu. Cestou jsme byly málem zastřeleny, ale to už je jiný příběh. Žádnou sprchu jsme nenašly, a tak jsme došly do koupelny, kde byl starodávný kohoutek. Veroniku samozřejmě nenapadlo nic jiného, než kohoutkem začít zběsile otáčet a doufat, že začne téct voda. Mohly bychom se tam totiž umýt. Tereza v klidu odešla na záchod, ale netušila, že se nebude moct dostat ven kvůli vodě. Veronika totiž kohoutek povolila tak, že stříkal do všech stran a zaplavil záchody. Veronika kroutila kohoutkem, ale voda tekla plným proudem a nešla zastavit. A tak si na pomoc zavolala mámu. Kroutily a kroutily, ale vodu nezastavily. A tak si na pomoc zavolaly tátu. (Mimochodem je Tereza pořád uvězněná na záchodě, který byl asi tak metr od kohoutku.) Pomoc přiběhla rychle, ale ať kroutili sebevíc, kohoutek byl začarovaný. A tak si na pomoc zavolali Honzu, protože byla voda už skoro po kotníky. Honza přišel s nápadem dojít pro nářadí. Tereza zatím prošla vodou a vysvobodila se z vytopeného záchodu. Nikdo neví, co se v koupelně odehrávalo dál, protože tam přišel postrach Großenhainu (čarodějnice určitě) a vyhnala nás ven. Když jsme do koupelny přišly druhý den ráno, bylo vše v naprostém pořádku a po našem večerním dobrodružství nebylo ani stopy. Domysleli jsme si, že byl kohoutek začarovaný a dodnes ze všech kohoutků máme respekt.
Další průšvihy už sem nebudeme psát, protože jsou moc složité a nebo soukromé. 😀
Veronika a Tereza (JSME ÚPLNĚ V POŘÁDKU!)
P.S.: Některé věci uvedené v textu jsou trochu přehnané, ale pointa je pravdivá.