Letos poprvé jsme kvůli počtu dětí už museli dělit i podzimní soustředění na dvě party. První jela během říjnových svátků, druhá v půlce listopadu.
Už poněkolikáté jsme využili perfektní zázemí Sokola Studenec, kde nám vychází místní paní správcová ve všem vstříc. V prvním termínu jsme poprvé měli na soustředění naše nejmladší. Všichni si vedli skvěle, nikomu se ani moc nestýskalo, vždyť na to nebyl moc čas. Pořád jsme něco dělali, hráli hry venku i v tělocvičně a přitom jsme se učili bruslařské pohyby, běhali jsme a v tělocvičně jsme vyzkoušeli snad každé nářadí. Děti překvapily třeba tím, jak krásně šplhali – ty starší (např. Filip, Honza, Kačky) a další vyšplhaly většinou až ke stropu, ty menší děti už aspoň kousek.
Děti se učily i házet – docela překvapivě to umí z dnešních dětí málokdo. Filip to např. zúročil hned pár týdnů na to v atletických závodech, kde ostatní přehodil o veliký kus.
No a zážitkem bylo kromě cesty autobusem, kterou jsme zvládli na jedničku, i třeba sbírání brambor.
Druhá parta
O víkendu 17.-20.11. jsme pak na stejném místě byli i se závodníky staršími. Tedy byl to spíš pánský oddíl, vždyť tu bylo 11 kluků a jen tři slečny. Program soustředění už byl mnohem nabitější, jak se na začátek přípravného období patří. Brusle byly ponechané doma a my měli pro naše „děti“ přichystánu ukázku opravdu náročnou. Běhy, posilování, koordinace, stabilita, obratnost, rychlost i vytrvalost – celkem 10 tréninkových jednotek ve 3 a kousek dnech.
I když se všichni trochu divili, že po strávení večeře nenásleduje sledování filmu nebo společenské hry, ale další trénink v podobě posilování, všichni se drželi statečně. Musíme přiznat, že tu ani jednou nikdo neřekl, že by nešel. V sobotu jsme pak měli „odpočinkový“ den, aneb hledání Slunce. Dole v údolí se totiž pořád válely mlhy, a tak jsme vyrazili za Sluncem trochu výš – ze Špindlerova Mlýna Starou Bucharovou cestou na Kozí hřbety a Luční boudu. Na 5 km 700 m převýšení – hezký odpočinek. Na Sněžku, která byla už jen 3,5 km (ale o 200 m výš) jsme to tentokrát nestačili, přeci jen jsme vyšli pozdě, ale je slíbená napřesrok. A tak jsme v tenhle odpočinkový den ušli 18 km nahoru dolů po kamenných schodech a docela svižně. Ještěže zastávka na Luční byla tak příjemná.
V neděli pak následoval „výklus“ v podobě 9,5 km běhu. Už nikdo neprotestoval, protože tuhle trasu už všichni znali z pátku. Všichni přežili bez zranění, jen nohy asi trochu bolely. Ale to je v téhle době přípravy normální. A někdo možná pochopil, že ten sport není vlastně jen takový nenáročný koníček.
Foto: Honza Stodola